Jak rozpoznat lež

Porozumění výrazu obličeje se uplatňuje při odhalování lhaní a
klamání. Součástí klamání je konflikt mezi spontánními a strojenými
výrazy. Člověk má jisté pocity, ale nechce, aby se o nich okolí
dozvědělo. Děti dokážou klamat teprve tehdy, jakmile se naučí používat
strojené výrazy a zastírat jimi své skutečné pocity. Zkušení a
motivovaní lháři kromě toho vycházejí ze svých znalostí praktické
psychologie a předstírají jisté věci – u malých dětí samozřejmě
nepředpokládáme, že by v tom byly zběhlé. Existuje řada
signálů, které podle většiny lidí naznačují, že někdo lže: „vyhýbavý
pohled“ (člověk se vyhýbá pohledu do očí a často mění postavení těla),
přeřeknutí a méně úsměvů. Problém spočívá v tom, že lidé, kteří se
snaží oklamat své okolí, o těchto obecných signálech dobře vědí a velmi
pečlivě kontrolují své chování. Člověk, který je odhodlaný ke lhaní,
tedy bude záměrně udržovat oční kontakt a ovládat pohyby své hlavy i
těla. Cennějšími ukazateli klamu jsou rozšíření zornic, méně časté
mrkání, zblednutí pokožky, výše posazený hlas a odmlky v řeči. Při
lhaní obvykle pociťujeme úzkost. Musíme se také soustředit, abychom se
nepodřekli. Některé ze spolehlivých signálů tedy odrážejí úzkost, jiné
zase soustředění. Další důležitou známkou klamání jsou asymetrické a
afektované výrazy ve tváři, které nejsou v souladu se slovy nebo
ostatními tělesnými pohyby mluvčího. Je to spolehlivým signálem toho,
že výraz ve tváři mluvčího není spontánním odrazem jeho skutečných
pocitů, ale že je záměrně předstíraný. Někdy také zahlédneme velmi
krátké záblesky spontánního výrazu.


Dospělí dokážou zachytit některé známky podvádění (například váhání a
zadrhávání v řeči), ale jiné významné signály jim často unikají
(například méně časté mrkání). Rozpoznat, kdy druhý člověk lže, je
celkově vzato mnohem těžší, než se lidé domnívají. Jedna studie
prokázala, že celníci nebyli při rozpoznávání pašeráků o nic lepší než
laici, neboť měli sklon nesprávně si vysvětlit neverbální známky
podvádění.


Lhaní je u šestiletých až osmiletých dětí poměrně běžné. Výzkumy jsou
často založeny na tom, co o lhaní říkají rodiče a učitelé. Chování může
být problematické a je obecně častější u chlapců než u dívek. Může být
spojeno i s dalším nepřístojným chováním, přestože v jistém věku lže v
určitých situacích většina dětí. Zdá se však, že dokážeme docela dobře
posoudit, kdy děti mluví pravdu, ale méně dobře odhadneme, kdy jsou
neupřímné. Patrně to souvisí s problémy, které mají dospělí při
odhalování neupřímnosti u jiných dospělých – řídí se například
nesprávnými signály. Introvertní nebo stydlivé děti budou častěji mylně
nařčeny z neupřímnosti, částečně také proto, že se méně často dívají do
očí.


Psychologové vždy měli za to, že děti nejsou schopny záměrného klamání
(kdy skutečně mají v úmyslu podvést druhého člověka), dokud si kolem
čtvrtého roku neosvojí teorii mysli. Psychologové se domnívali, že
pokud děti užívaly klamavé jednání před čtvrtým rokem, nebylo to ani
tak úmyslné podvádění jako spíše „zkusmé“ používání strategií, jimiž
chtěly dosáhnout svého cíle. Dítě se například metodou pokusů a omylů
naučí, že pokud na otázku, zda něco provedlo, odpoví „já to nebyl“,
výsledek je příznivější než po odpovědi „to jsem udělal já“. Popsaná
situace může vzniknout, aniž by se dítě úmyslně snažilo podvádět své
okolí. Výzkumy z poslední doby však ukazují, že jsme možná podceňovali
dětské schopnosti. Ukázalo se, že již ve věku dva a půl roku dokážou děti rozmanitě, přizpůsobivě a složitě podvádět, takže je těžké připisovat tyto podvody „slepému“ učení.


Starší děti jsou však lepší než mladší, ať už jde o samo podvádění,
nebo o jeho rozpoznání u druhých. Šestileté a starší děti se lépe
dokážou vžít do postavení druhého člověka, a proto si také jasněji
uvědomují, jaké signály sleduje pozorovatel, pokud je chce přistihnout
při lhaní. V tomto věku také začínají chápat některé nuance neverbální
komunikace. Proto bychom měli očekávat, že dokážou lépe zastírat lhaní
a podvádění. Naproti tomu mladší děti vypadají při lhaní nervózně,
protože ještě nedokážou tak přesvědčivě potlačit známky úzkosti. S
věkem děti také postupně rozvíjejí schopnost ovládat pohyby
obličejových svalů. V jedné studii srovnávali badatelé pětileté,
devítileté a třináctileté děti a zjistili, že starší děti byly mnohem
přesvědčivější při nasazování různých výrazů než mladší děti.


Kdo chce být dobrým lhářem, potřebuje jistou dovednost při ovládání
obličeje – měl by například ovládat svůj pohled a vypadat upřímně a
uvolněně. Celkově vzato je pro nás přijatelnější ovládat výrazy tváře
než jiné známky emocí, jež se projevují spíše pohybem jiných částí
těla. Ekman a Friesen (1969) provedli studii, při níž filmovali
depresivní pacientku při setkání se skupinou lékařů a psychiatrů. Žena
se pokoušela přesvědčit je, že se cítí lépe a že je připravena na
propuštění z nemocnice a návrat domů. Badatelé potom ukázali záznam
jiným lidem a požádali je, aby posoudili pacientčin emoční stav pouze
na základě toho, co viděli a slyšeli na záznamu. Někteří pozorovatelé
sledovali pouze záznam ženiny tváře, jiní viděli celé tělo. Zjistili,
že její emoční stav lze posoudit přesněji spíše ze záznamu
zachycujícího celé tělo než ze záznamu, který ukazoval jen tvář.
Pozorovatelé, kteří viděli celkový záznam, usoudili, že žena je emočně
nevyrovnaná, napjatá a není připravená na odchod domů. Naproti tomu
pozorovatelé, kteří viděli jen pacientčinu tvář, se domnívali, že je
srdečná, přátelská a mohla by být propuštěna z nemocnice. Záznam
zachycující celé tělo ukázal řadu gest, jež jsou obvykle spojována s
emočním neklidem a rozčilením. Pacientka však mnohem lépe kontrolovala
obličej a kvůli tomu vypadala klidně.


Kdo chce odhalit klamání, měl by se dívat na signály obličeje i těla.
Nejspolehlivější ukazatele klamání se kromě toho mění s věkem dítěte.
Jakmile děti dosáhnou jistého věku, stejně jako dospělí podvodníci
vědí, jak ovládat jisté aspekty svého chování.

Jak se chovat, když dítě lže

Pokud odhalíte lež, zkuste tohle:

1.
Zaměřte se na chování, které vedlo ke lži, ne na samotnou lež. Mluvte
spolu raději o tom, co se stalo, než abyste dítě obviňovali.

2.
Zhluboka se nadechněte, oběhněte dům, napočítejte do deseti a uklidněte
se. Nechte si tolik času, kolik potřebujete k tomu, abyste se dali do
pořádku a zabývali se situací, ne samotnou lží nebo tím, že se k vám
dítě zachovalo nečestně.

3. Mluvte se svým
dítětem. Dejte mu vědět, že znáte pravdu. Pokud to jde, nemluvte
zvýšeným hlasem, ale spíše tlumeně. Měli byste být rozhodně klidní.
Nervozita a napětí na vás mohou být znát, i když mluvíte tiše.

4. Promluvte si o zásadních hodnotách a řekněte mu, proč nesnášíte lež.

5. Dejte mu možnost říct pravdu, i když před chvílí lhal.

6. Mluvte s ním o problémech, které může lež způsobit. Předtím však vyřešte důvody, kvůli kterým dítě lhalo.

7.
Neoznačujte ho jako lháře, pokud nechcete mít potomka, který bude stále
lhát. Děti mají sklony chovat se podle „nálepek“, které jim dávají
dospělí.

8. Neprovádějte s dítětem křížový
výslech (‚Když jsi odešel ze školy, kterou cestou ses vracel domů? V
kolik hodin to bylo? V 15.30?‘) Pamatujte si, že účelem rozhovoru s
potomkem je komunikace. Pokud ho budete vyslýchat a obviňovat, už se
vám nesvěří.

9. Nemluvte s ním zdrceným a
zklamaným tónem. Dítě z něj vycítí váš postoj a pokusí se vyhnout
následkům (bude zase lhát). Když víte s velkou pravděpodobností, že
něco udělalo špatně, jednoduše mu oznamte: „Jsem velmi zklamaná, že jsi
udělal to a to.“ Pokud odpoví: „Já to neudělal,“ vyhněte se informacím,
pomocí kterých byste dokázala, že vy máte pravdu. („Viděla jsem tě,
jak... Byl jsi jediná osoba v domě... atd.) Pošlete dítě do pokoje ať
si promyslí, jak vám odpoví. Potom se ho pokuste podpořit, aby řeklo
pravdu, a případ už uzavřete.

10. Hledejte v jednání dítěte nějaký dobrý záměr. Lež může být vlastně jenom jedním ze způsobů, jak přežít.

11.
Pamatujte si, že sklouznout ke lži je lehké a ještě lehčí je kombinovat
několik lží dohromady. Mnoho dětí se zamotá do lži naprosto
bezbolestně. Uniknout z ní je však už komplikovanější.

12.
Nesnažte se ho nachytat při lži a nestavějte ho do situace, kdy nemůže
vyhrát. Kladete-li mu sugestivní otázky, svádějící jen k určité
odpovědi, je více pravděpodobné, že z něj vytáhnete lež. Lepší je
klidně si promluvit, co se vlastně stalo. Když syn přijde domů s
modřinou pod okem a máma na něj zakřičí: „Řekla jsem, že tě přizabiju,
pokud se ještě jednou budeš prát!“ dostává ho do situace, kdy tak či
tak musí lhát, protože nechce čelit matčinu hněvu. V obraně asi řekne:
„Já se nepral, narazil jsem na zeď!“ Rozumnější je říci mu třeba: „Co
se stalo? Sedni si.“

13. Někdy je těžké říct
pravdu. Přiznat se je riskantní a nepříjemné, většinou i ponižující.
Dítě musí přiznat hned dvě pochybení: to, které tajilo, a to, že se
snažilo něco utajit.

14. Pokud vaše dítě přizná lež:
a) poděkujte mu, že řeklo pravdu. Oceňte jeho statečnost a smysl pro morálku.

b)
vyhodnoťte přestupek a vyvoďte z něj důsledky. Udělat krok b), ale
vynechat krok a) je stejně špatné, jako zrealizovat pouze první krok
bez druhého. Dítě musí dostat pozitivní odezvu na to, že řeklo pravdu,
ale zároveň potřebuje pocítit i následky svého jednání. Pochvala na
začátku trochu ulehčí důsledky a podporuje jeho smysl pro morálku.

15. Nekárejte dítě proto, že řeklo pravdu.

16. Než s ním promluvíte, ujistěte se, že opravdu lhalo. Falešné obvinění nebo nedůvěra může dítě ponížit.

17.
Soustřeďte se na řešení. Pokud dítě lže, že lampu rozbil pes, můžete
třeba říct: „Já vím, že jsi tu lampu nechtěl rozbít. Hrál sis s míčem v
pokoji, i když jsem ti říkala, že si máš hrát venku. Jindy by se to už
nemělo stát. A teď, prosím, zameť ty střepy.“ A víc už o tom nemluvte.

18.
Buďte přímí a čestní. Když slova vašeho dítěte vám zní jako lež,
řekněte mu to... „Nezní mi to jako pravda. Můžeš mi říct podrobně, jak
to bylo, prosím?“

19. Nikdy neslevte z pravdy.
Až vám dítě konečně řekne pravdu, měli byste se vyhnout ‚instantnímu
odpuštění‘. („Řekl jsi mi, jak to je, takže nebudeš potrestaný.“) Byla
by to vlastně jenom taková hra na slušné chování. Soustřeďte se raději
na vhodné disciplinární důsledky. Zachovejte klid a respektujte fakt,
že dítě řeklo pravdu. Dejte mu najevo, že oceňujete jeho přiznání, ale
stejně musí nést důsledky. Ujistěte ho však, že kdyby lhal, důsledky by
byly mnohem horší.

20. Uvědomte si, jaká jsou
vaše očekávání. Děti často lžou, protože si myslí, že nesplňují vaše
nároky. Přemýšlejte o tom, co vlastně čekáte od svého dítěte, a
uvažujte, jestli byste mu nemohli poskytnout trochu více prostoru pro
jeho vývoj. Zkuste se podívat sami na sebe, jakým způsobem reagujete na
jeho drobné nedostatky nebo na občasné ‚úlety‘.

21.
Buďte pro něj příkladem. Nezamotejte se do pastí drobných lží. Dítě
vidí všechno, co děláte. Když žádáte svého muže, aby do telefonu řekl
vaší známé, že nejste doma (a není to pravda), potomek si toho všimne a
přijme to jako přijatelné chování. Pokud mu dokonce říkáte, aby
neprozradil něco vaší tchyni, protože by měla „řeči“, učíte ho neříkat
pravdu a lhát dokonce i mezi blízkými lidmi v rámci rodiny.

22.
U dítěte, které neustále lže, může být příčina v jeho citové
nevyrovnanosti. Chroničtí lháři nejsou sami se sebou spokojeni.
Opakované lhaní může být dokonce znakem mnoha skrytých problémů,
kterými by se rodiče měli zabývat.