Jak rozpoznat lež

Porozumění výrazu obličeje se uplatňuje při odhalování lhaní a
klamání. Součástí klamání je konflikt mezi spontánními a strojenými
výrazy. Člověk má jisté pocity, ale nechce, aby se o nich okolí
dozvědělo. Děti dokážou klamat teprve tehdy, jakmile se naučí používat
strojené výrazy a zastírat jimi své skutečné pocity. Zkušení a
motivovaní lháři kromě toho vycházejí ze svých znalostí praktické
psychologie a předstírají jisté věci – u malých dětí samozřejmě
nepředpokládáme, že by v tom byly zběhlé. Existuje řada
signálů, které podle většiny lidí naznačují, že někdo lže: „vyhýbavý
pohled“ (člověk se vyhýbá pohledu do očí a často mění postavení těla),
přeřeknutí a méně úsměvů. Problém spočívá v tom, že lidé, kteří se
snaží oklamat své okolí, o těchto obecných signálech dobře vědí a velmi
pečlivě kontrolují své chování. Člověk, který je odhodlaný ke lhaní,
tedy bude záměrně udržovat oční kontakt a ovládat pohyby své hlavy i
těla. Cennějšími ukazateli klamu jsou rozšíření zornic, méně časté
mrkání, zblednutí pokožky, výše posazený hlas a odmlky v řeči. Při
lhaní obvykle pociťujeme úzkost. Musíme se také soustředit, abychom se
nepodřekli. Některé ze spolehlivých signálů tedy odrážejí úzkost, jiné
zase soustředění. Další důležitou známkou klamání jsou asymetrické a
afektované výrazy ve tváři, které nejsou v souladu se slovy nebo
ostatními tělesnými pohyby mluvčího. Je to spolehlivým signálem toho,
že výraz ve tváři mluvčího není spontánním odrazem jeho skutečných
pocitů, ale že je záměrně předstíraný. Někdy také zahlédneme velmi
krátké záblesky spontánního výrazu.


Dospělí dokážou zachytit některé známky podvádění (například váhání a
zadrhávání v řeči), ale jiné významné signály jim často unikají
(například méně časté mrkání). Rozpoznat, kdy druhý člověk lže, je
celkově vzato mnohem těžší, než se lidé domnívají. Jedna studie
prokázala, že celníci nebyli při rozpoznávání pašeráků o nic lepší než
laici, neboť měli sklon nesprávně si vysvětlit neverbální známky
podvádění.


Lhaní je u šestiletých až osmiletých dětí poměrně běžné. Výzkumy jsou
často založeny na tom, co o lhaní říkají rodiče a učitelé. Chování může
být problematické a je obecně častější u chlapců než u dívek. Může být
spojeno i s dalším nepřístojným chováním, přestože v jistém věku lže v
určitých situacích většina dětí. Zdá se však, že dokážeme docela dobře
posoudit, kdy děti mluví pravdu, ale méně dobře odhadneme, kdy jsou
neupřímné. Patrně to souvisí s problémy, které mají dospělí při
odhalování neupřímnosti u jiných dospělých – řídí se například
nesprávnými signály. Introvertní nebo stydlivé děti budou častěji mylně
nařčeny z neupřímnosti, částečně také proto, že se méně často dívají do
očí.


Psychologové vždy měli za to, že děti nejsou schopny záměrného klamání
(kdy skutečně mají v úmyslu podvést druhého člověka), dokud si kolem
čtvrtého roku neosvojí teorii mysli. Psychologové se domnívali, že
pokud děti užívaly klamavé jednání před čtvrtým rokem, nebylo to ani
tak úmyslné podvádění jako spíše „zkusmé“ používání strategií, jimiž
chtěly dosáhnout svého cíle. Dítě se například metodou pokusů a omylů
naučí, že pokud na otázku, zda něco provedlo, odpoví „já to nebyl“,
výsledek je příznivější než po odpovědi „to jsem udělal já“. Popsaná
situace může vzniknout, aniž by se dítě úmyslně snažilo podvádět své
okolí. Výzkumy z poslední doby však ukazují, že jsme možná podceňovali
dětské schopnosti. Ukázalo se, že již ve věku dva a půl roku dokážou děti rozmanitě, přizpůsobivě a složitě podvádět, takže je těžké připisovat tyto podvody „slepému“ učení.


Starší děti jsou však lepší než mladší, ať už jde o samo podvádění,
nebo o jeho rozpoznání u druhých. Šestileté a starší děti se lépe
dokážou vžít do postavení druhého člověka, a proto si také jasněji
uvědomují, jaké signály sleduje pozorovatel, pokud je chce přistihnout
při lhaní. V tomto věku také začínají chápat některé nuance neverbální
komunikace. Proto bychom měli očekávat, že dokážou lépe zastírat lhaní
a podvádění. Naproti tomu mladší děti vypadají při lhaní nervózně,
protože ještě nedokážou tak přesvědčivě potlačit známky úzkosti. S
věkem děti také postupně rozvíjejí schopnost ovládat pohyby
obličejových svalů. V jedné studii srovnávali badatelé pětileté,
devítileté a třináctileté děti a zjistili, že starší děti byly mnohem
přesvědčivější při nasazování různých výrazů než mladší děti.


Kdo chce být dobrým lhářem, potřebuje jistou dovednost při ovládání
obličeje – měl by například ovládat svůj pohled a vypadat upřímně a
uvolněně. Celkově vzato je pro nás přijatelnější ovládat výrazy tváře
než jiné známky emocí, jež se projevují spíše pohybem jiných částí
těla. Ekman a Friesen (1969) provedli studii, při níž filmovali
depresivní pacientku při setkání se skupinou lékařů a psychiatrů. Žena
se pokoušela přesvědčit je, že se cítí lépe a že je připravena na
propuštění z nemocnice a návrat domů. Badatelé potom ukázali záznam
jiným lidem a požádali je, aby posoudili pacientčin emoční stav pouze
na základě toho, co viděli a slyšeli na záznamu. Někteří pozorovatelé
sledovali pouze záznam ženiny tváře, jiní viděli celé tělo. Zjistili,
že její emoční stav lze posoudit přesněji spíše ze záznamu
zachycujícího celé tělo než ze záznamu, který ukazoval jen tvář.
Pozorovatelé, kteří viděli celkový záznam, usoudili, že žena je emočně
nevyrovnaná, napjatá a není připravená na odchod domů. Naproti tomu
pozorovatelé, kteří viděli jen pacientčinu tvář, se domnívali, že je
srdečná, přátelská a mohla by být propuštěna z nemocnice. Záznam
zachycující celé tělo ukázal řadu gest, jež jsou obvykle spojována s
emočním neklidem a rozčilením. Pacientka však mnohem lépe kontrolovala
obličej a kvůli tomu vypadala klidně.


Kdo chce odhalit klamání, měl by se dívat na signály obličeje i těla.
Nejspolehlivější ukazatele klamání se kromě toho mění s věkem dítěte.
Jakmile děti dosáhnou jistého věku, stejně jako dospělí podvodníci
vědí, jak ovládat jisté aspekty svého chování.