Jak se chovat, když dítě lže

Pokud odhalíte lež, zkuste tohle:

1.
Zaměřte se na chování, které vedlo ke lži, ne na samotnou lež. Mluvte
spolu raději o tom, co se stalo, než abyste dítě obviňovali.

2.
Zhluboka se nadechněte, oběhněte dům, napočítejte do deseti a uklidněte
se. Nechte si tolik času, kolik potřebujete k tomu, abyste se dali do
pořádku a zabývali se situací, ne samotnou lží nebo tím, že se k vám
dítě zachovalo nečestně.

3. Mluvte se svým
dítětem. Dejte mu vědět, že znáte pravdu. Pokud to jde, nemluvte
zvýšeným hlasem, ale spíše tlumeně. Měli byste být rozhodně klidní.
Nervozita a napětí na vás mohou být znát, i když mluvíte tiše.

4. Promluvte si o zásadních hodnotách a řekněte mu, proč nesnášíte lež.

5. Dejte mu možnost říct pravdu, i když před chvílí lhal.

6. Mluvte s ním o problémech, které může lež způsobit. Předtím však vyřešte důvody, kvůli kterým dítě lhalo.

7.
Neoznačujte ho jako lháře, pokud nechcete mít potomka, který bude stále
lhát. Děti mají sklony chovat se podle „nálepek“, které jim dávají
dospělí.

8. Neprovádějte s dítětem křížový
výslech (‚Když jsi odešel ze školy, kterou cestou ses vracel domů? V
kolik hodin to bylo? V 15.30?‘) Pamatujte si, že účelem rozhovoru s
potomkem je komunikace. Pokud ho budete vyslýchat a obviňovat, už se
vám nesvěří.

9. Nemluvte s ním zdrceným a
zklamaným tónem. Dítě z něj vycítí váš postoj a pokusí se vyhnout
následkům (bude zase lhát). Když víte s velkou pravděpodobností, že
něco udělalo špatně, jednoduše mu oznamte: „Jsem velmi zklamaná, že jsi
udělal to a to.“ Pokud odpoví: „Já to neudělal,“ vyhněte se informacím,
pomocí kterých byste dokázala, že vy máte pravdu. („Viděla jsem tě,
jak... Byl jsi jediná osoba v domě... atd.) Pošlete dítě do pokoje ať
si promyslí, jak vám odpoví. Potom se ho pokuste podpořit, aby řeklo
pravdu, a případ už uzavřete.

10. Hledejte v jednání dítěte nějaký dobrý záměr. Lež může být vlastně jenom jedním ze způsobů, jak přežít.

11.
Pamatujte si, že sklouznout ke lži je lehké a ještě lehčí je kombinovat
několik lží dohromady. Mnoho dětí se zamotá do lži naprosto
bezbolestně. Uniknout z ní je však už komplikovanější.

12.
Nesnažte se ho nachytat při lži a nestavějte ho do situace, kdy nemůže
vyhrát. Kladete-li mu sugestivní otázky, svádějící jen k určité
odpovědi, je více pravděpodobné, že z něj vytáhnete lež. Lepší je
klidně si promluvit, co se vlastně stalo. Když syn přijde domů s
modřinou pod okem a máma na něj zakřičí: „Řekla jsem, že tě přizabiju,
pokud se ještě jednou budeš prát!“ dostává ho do situace, kdy tak či
tak musí lhát, protože nechce čelit matčinu hněvu. V obraně asi řekne:
„Já se nepral, narazil jsem na zeď!“ Rozumnější je říci mu třeba: „Co
se stalo? Sedni si.“

13. Někdy je těžké říct
pravdu. Přiznat se je riskantní a nepříjemné, většinou i ponižující.
Dítě musí přiznat hned dvě pochybení: to, které tajilo, a to, že se
snažilo něco utajit.

14. Pokud vaše dítě přizná lež:
a) poděkujte mu, že řeklo pravdu. Oceňte jeho statečnost a smysl pro morálku.

b)
vyhodnoťte přestupek a vyvoďte z něj důsledky. Udělat krok b), ale
vynechat krok a) je stejně špatné, jako zrealizovat pouze první krok
bez druhého. Dítě musí dostat pozitivní odezvu na to, že řeklo pravdu,
ale zároveň potřebuje pocítit i následky svého jednání. Pochvala na
začátku trochu ulehčí důsledky a podporuje jeho smysl pro morálku.

15. Nekárejte dítě proto, že řeklo pravdu.

16. Než s ním promluvíte, ujistěte se, že opravdu lhalo. Falešné obvinění nebo nedůvěra může dítě ponížit.

17.
Soustřeďte se na řešení. Pokud dítě lže, že lampu rozbil pes, můžete
třeba říct: „Já vím, že jsi tu lampu nechtěl rozbít. Hrál sis s míčem v
pokoji, i když jsem ti říkala, že si máš hrát venku. Jindy by se to už
nemělo stát. A teď, prosím, zameť ty střepy.“ A víc už o tom nemluvte.

18.
Buďte přímí a čestní. Když slova vašeho dítěte vám zní jako lež,
řekněte mu to... „Nezní mi to jako pravda. Můžeš mi říct podrobně, jak
to bylo, prosím?“

19. Nikdy neslevte z pravdy.
Až vám dítě konečně řekne pravdu, měli byste se vyhnout ‚instantnímu
odpuštění‘. („Řekl jsi mi, jak to je, takže nebudeš potrestaný.“) Byla
by to vlastně jenom taková hra na slušné chování. Soustřeďte se raději
na vhodné disciplinární důsledky. Zachovejte klid a respektujte fakt,
že dítě řeklo pravdu. Dejte mu najevo, že oceňujete jeho přiznání, ale
stejně musí nést důsledky. Ujistěte ho však, že kdyby lhal, důsledky by
byly mnohem horší.

20. Uvědomte si, jaká jsou
vaše očekávání. Děti často lžou, protože si myslí, že nesplňují vaše
nároky. Přemýšlejte o tom, co vlastně čekáte od svého dítěte, a
uvažujte, jestli byste mu nemohli poskytnout trochu více prostoru pro
jeho vývoj. Zkuste se podívat sami na sebe, jakým způsobem reagujete na
jeho drobné nedostatky nebo na občasné ‚úlety‘.

21.
Buďte pro něj příkladem. Nezamotejte se do pastí drobných lží. Dítě
vidí všechno, co děláte. Když žádáte svého muže, aby do telefonu řekl
vaší známé, že nejste doma (a není to pravda), potomek si toho všimne a
přijme to jako přijatelné chování. Pokud mu dokonce říkáte, aby
neprozradil něco vaší tchyni, protože by měla „řeči“, učíte ho neříkat
pravdu a lhát dokonce i mezi blízkými lidmi v rámci rodiny.

22.
U dítěte, které neustále lže, může být příčina v jeho citové
nevyrovnanosti. Chroničtí lháři nejsou sami se sebou spokojeni.
Opakované lhaní může být dokonce znakem mnoha skrytých problémů,
kterými by se rodiče měli zabývat.